PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jeff Waters je nezmar. Aby toho nebylo málo, navíc také vynikající kytarista a poměrně schopný pěvec. Přes spoustu více či méně lukrativních nabídek z řad slavnějších kolegů z branže zůstává věrný svému ANNIHILATORU a po úspěšném navázání přetržené nitě s vlastní minulostí na loňském kotoučku "Carnival Diablos" chvátá s pokračováním. Navíc se zdá, že v osobě ex-kytaristy Overkill Joea Comeau našel kvalitního (byť neříkám že pohledného, drahé dámy) zpěváka, za bicí soupravou sedí opět starý známý Randy Black, čili očekávání od deváté řadovky „Zmizíků“ nemalá.
Když vyšlo nejkontroverznější dílko, tehdy úplně osamoceného Waterse, bicím automatem a samply ozdobené "Remains", drtivá většina nad hudebním osudem šikovného Kanaďana zlomila hůl. S odstupem času nutno říci, že ne vše bylo černobílé, že celá deska není zase tak úplně špatná, ovšem zjevné vykrádání sebe sama, započaté nejpozději na "Refresh The Demon", zde kulminovalo. Jeff se posléze na nějaký čas odmlčel, aby překvapil v devětadevadesátém návratem „staré gardy“ kolem "Alice v pekle". Připravili desku "Criteria For A Black Widow" a reakce na ni se hodně různili. Osobně se kloním spíše k negativnímu postoji a to především zásluhou hodně špatného výkonu „zpěváka“ Randyho Rampage. Kdo ho následně slyšel a viděl naživo v pražské Akropoli před OVERKILL, musel si připadat jako ta Alenka v říši divů. Blonďatá vyfetlá mánička, která totálně falešně kvičí. Zvukař tehdy naštěstí pochopil komu zvoní hrana a milosrdně jeho hlas překryl kytarovou hradbou. A právě na tomhle turné získali ANNIHILATOR nového pěvce a s ním i novou sílu do žil. "Carnival Diablos" je totiž milník. Ne tak zásadní jako svého času "Alice In Hell", "Never Neverland" nebo "Set The World On Fire", ale po dlouhé době konečně krok správným směrem, konečně vyvážení ingrediencí všech Watersových snah.
Tak tedy pánové Waters a Comeau spolu ve dvojici podruhé. A hned na první poslech je jasné, že se vůbec nepovedl zvuk kytar. Takový studiový mazák jako Waters by si měl podobné úlety ohlídat, úvodní sypačka "Ultra-Motion" je toho smutným důkazem. Bohužel, tentokrát chybí i dostatek opravdu silného materiálu. Což o to, taková riffovka "Torn", v podobném duchu vedený "Ritual" nebo skřípavě industriální "Prime Time Killing" jsou jistě hodně kvalitní věci, jenže druhá strana mince se jmenuje třeba "My Precious Lunatic Asylum", "The Blackest Day" či "Cold Blooded", kde obsažené motivy kopírují modely z minula více než by bylo zdrávo. Někde na půli cesty pak zůstávají svižná "Strike" nebo zasekávačka "Fire Power" - tady již vyzkoušený starý recept funguje bez problémů. Jeffova láska k AC/DC je dostatečná známá, čili zařazení "Nothing To Me" (dokonce ve dvou verzích, když radio edit je přidán jako bonus společně s živou verzí "Shallow Grave") v australském skok-na-jedné-noze stylu překvapí asi málokoho. O jednotlivých hráčích se nezmiňuji záměrně, neboť je to zcela zbytečné, kdo umí ten umí a Watersova sóla jsou samozřejmě úžasná jako vždy.
Resumé tedy nevyznívá příliš pozitivně, ale nešť. Největší síla ANNIHILATOR spočívá stejnak v živých vystoupeních a jsou-li mezi vámi například pamětníci legendární první zastávky skupiny v naší republice v pražském Edenu (k tehdy aktuálnímu počinu "Kill Of The King"), jistě jen spokojeně kývete hlavou na souhlas. Tolik energie do svých show nedává snad nikdo jiný než Jeff Waters a parta jeho nájemných hráčů…
Ne tak povedená jako "Carnival Diablos", už vůbec ne srovnatelná s klasikou prvních čtyř desek, ale každopádně pořád ještě slušná záležitost. A nebýt zanedbaného zvuku kytar, mohlo výsledné skóre zářit o zlomek radostněji.
7 / 10
Jeff Waters
- kytary
Joe Comeau
- zpěv
Russ Bergquist
- basa
Randy Black
- bicí
Curran Murphy
- kytara
1. Ultra-Motion
2. Torn
3. My Precious Lunatic Asylum
4. Striker
5. Ritual
6. Prime Time Killing
7. The Blackest Day
8. Nothing To Me
9. Fire Power
10. Cold Blooded
11. Shadow Grave (live) - bonustrack
12. Nothing To Me (radio edit) - bonustrack
Metal II. (2022)
Ballistic, Sadistic (2020)
For The Demented (2017)
Suicide Society (2015)
Feast (2013)
Annihilator (2010)
Metal (2007)
Schizo Deluxe (2005)
The One (EP) (2004)
All For You (2004)
Double Live Annihilation (2003)
Waking The Fury (2002)
Carnival Diablos (2001)
Criteria For A Black Widow (1999)
Remains (1997)
In Command (1996)
Refresh The Demon (1996)
King Of The Kill (1994)
Bag Of Tricks (1994)
Set The World On Fire (1993)
Never Neverland (1990)
Alice In Hell (1989)
Vydáno: 2002
Vydavatel: SPV/Steamhammer
Stopáž: 58:01
Produkce: Jeff Waters
Studio: Watersound Studios, Studio 55
-bez slovního hodnocení-
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.